Loupež století

Tak nám zbankrotoval Kypr! Někoho to překvapilo a někoho ne. O Kypru se nemluvilo, tak často jako třeba o Řecku, které vloni zbankrotovalo hned několikrát za sebou. Nemluvilo se o něm ani jako o Španělsku, Itálii, Portugalsku a přesto zbankrotoval. Záchrana má stát jen 10 miliard Euro. Proti Španělsku je to málo. Představte si to jen 10 miliard Euro. V poslední době se v tisku hází miliardami jako by neměly žádnou cenu. Víme vůbec kolik to je? Jedna miliarda to je 1.000.000.000 tedy při současném kurzu české koruny k Euru 25.000.000.000 korun tj. 25 miliard korun. V případě Kypru bude stát záchrana jen  něco přes 250 miliard korun tedy 250.000.000.000 tzn. číslo 25 a za ním deset 0. Umí si vůbec někdo takovou částku představit? Viděl někdy někdo takovou hromadu peněz? A umíme si představit, co se za onou částkou záchrany skrývá?

Ale to není předmětem mého dnešního článku. Mě zajímá jiná věc. Nikdo dosud nevyčíslil kolik to bude stát majitelé účtů v Kyperských bankách. Prý jim vezmou nějaké desítky procent z vkladů z částky nad 100 tisíc Euro. Čísla před symbolem procent se mění, podle toho kdo článek napsal. Možná ani sami Kypřané neví kolik si mají vzít. Vymění peníze střadatelů za skoro bezcenné akcie Kyperských bank. S tím, že až se bankám bude dařit, tak akcie odkoupí. Nevím jak vy, ale já tomu říkám krádež a ne ledajaká. Je to loupež století! Loupež za bílého dne v režii Evropské unie s tím, že to Kypr zachrání. Nezachrání! Jen to bankrot státu oddálí. Kypr nemůže zbankrotovat, protože nemá vlastní měnu. Proto se bude krást. A neobstojí argument, že okrademe jen ty bohaté co si ulili peníze v daňovém ráji. Tu podporu zaplatíme všichni, bohatí, chudí i střední třída. Okradou nás všechny. Všechny Evropany. Kde se vezme 10 miliard Euro, které nikdo nevyprodukoval, nic nového nevzniklo, nic se nepostavilo, nic se nevyrobilo, nevznikla žádná hodnota. Zvýší se daně, dřív nebo později jako důsledek záchrany států. Vzroste inflace. Ostatně inflace umazává dluhy nejlépe.

Krást se nemá! Je to nemorální. Proto jsou na tu zákony a zloděj musí být potrestán. Ne však v případě Evropské unie. To se krádež uzákoní a je to. Komu to stále není jasné, tak jinak. Představte si, že si dáte auto do servisu. A až si pro něj půjdete, nebude mít dvě nebo čtyři kola. Podle toho z jaké strany se na auto podíváte. To je jedno jezdit se s ním nedá. Kde jsou? Budete se ptát. Víte, my jsme špatně hospodařili, tak si je tady necháme. Třeba vám je vrátíme, až na tom budeme lépe. Tak přesně takhle to je na Kypru. Je to krádež nebo ne? A kdo to zaplatí? Všichni, kdo si do toho servisu přijdou opravit auto. Tedy všichni Evropané. Kolika klientům servisu vezmou kola? Krást se nemá, ale teď je to uzákoněné a v tomhle případě se to může. Tak kolika států se to ještě bude týkat? A kolik lidí ještě bude okradeno? A kdo to celé zaplatí? Rozhodně ne ti, kteří to způsobili. Ti to jen uzákonili. Krást je legální? Není! Co bylo ukradeno, má být také vráceno! Proto se po sametové revoluci vraceli majetky, které někdo ukradl. Ať už se vraceli původním majitelům nebo jejich potomkům. A stejné je to i s církevními restitucemi. Můžeme diskutovat o způsobu navrácení, ale zásadní je, že se něco vrací. Kdo vrátí ukradené miliony či miliardy majitelům účtu v Kyperských bankách. Evropská unie? Těžko, ta nic nemá. Kyperský stát? Možná. Někdy. Kdy? Až peníze nebudou mít žádnou hodnotu. To není jako s majetkem. Ten se tak rychle nevypaří. Hodnota nemovitostí a pozemků přetrvá desetiletí a může se po ukradení vrátit. Peníze nejsou majetek. Tak se může krást z rozhodnutí státu s posvěcením nejvyššího úřadu Evropské unie.

Ladislav Blažek

Kaple sv. Wolfganga a tři zázračná slova

Před několika lety jsem v parném létě navštívil kapli sv. Wolfganga v Krupce pod Komáří vížkou. Kromě toho, že tam tehdy byl příjemný chládek, tak nás mile přivítala velmi stará paní průvodkyně. Byla to starousedlice mluvicí německou češtinou. Vyprávěla nám o tom jak se v kraji žilo a pracovalo. Já měl z jejího příjemného povídaní dojem, že snad všechny doby, o kterých hovořila, pamatovala. Paní byla nejen znalá místních poměrů, o kterých dokázala poutavě povídat, ale hlavně byla velice moudrá. Její moudrost spočívala v závěru celého vyprávění o vztazích mezi Němci a Čechy v pohraničí, kdy v tom kraji dokázali často spolu žít jako rovný s rovným. V historických dobách se mnohokrát našel nějaký mocipán, který vztahy narušil a docházelo k rozkolu mezi starousedlíky. Na závěr nám prozradila, že ví jak mohou spolu žít rovnocenní lidé v rodinách, v obcích i mezi národy v míru. Prozradila nám tři obyčejná slova, která se podle ní velmi málo používají v jakýchkoliv vztazích mezi lidmi i národy. A já jí jsem dodnes velmi vděčen za ta jednoduchá a přitom zvláštní slova. A ta slova jsou: PROMIŇ!  PROSÍM! a DĚKUJI! Od té doby používám tato zázračná slova častěji. Nezneužívám je zbytečně, ale ani s nimi nešetřím.

Ladislav Blažek

Platíte rádi daně?

Dovede si představit, že byste dobrovolně souhlasili s placením vyšší daně? Například máte platit 15% daně z příjmu a vy si řeknete, že budete platit více, třeba o dvě procenta, tedy 17 %. Mnozí si řeknou, že to není možné. Přeplatek na dani mi finanční úřad přece vrátí nebo započte proti daňové povinnosti příštího období. Ale já si to nezapočtu a budu platit stále více o ta dvě procenta a přeplatky nebudu chtít vracet. Mám je schované u státu, kterému věřím, že  když si o přeplatek daně požádám, tak mi jej přece vrátí. Takto je to možné.

Už víte kam mířím? Ke druhému pilíři důchodové reformy. Tam si přece dobrovolně zvyšujete svůj sociální příspěvek o dvě procenta, když vám stát přidá tři procenta z vámi placeného sociálního pojištění. Můžete namítnout, že odvody na sociální pojištění není daň.  Ale je! Je to jen jiná forma daně nazvaná sociální pojištění. Mimochodem víte, že zaplacené sociální pojistné vstupuje do státního rozpočtu, kam jdou všechny příjmy státu z drtivé většiny tvořené daněmi. Proč tomu tak je? Protože vybrané sociální pojistné dávno na důchody a sociální programy státu prostě nestačí a je nutné ho dotovat jinými příjmy státu tedy daněmi. Proto je to sociální pojištění jen jiná forma daně. Také proto, že ho platit musíte stejně jako daň. Nejde platit státu daň a sociální pojištění nikoliv. Benjamin Franklin už v 18. století řekl : „V tomto světě není nic jistého – kromě smrti a daní.“ A jisté máte placení nejen sociálního pojištění, ale i zdravotního pojištění, ale to je jiná kapitola. Vraťme se ke druhému pilíři.

Pravda rozdílnost ve výplatě takto zaplacených peněz je v tom, že vám penzijní společnosti peníze obalí nějakým výnosem. O to tam budete mít více a současně bude menší státní důchod, protože do něho směřuje nižší pojistné právě o ta tři procenta, která si platím do „svého“ důchodového spoření. Do „svého“ je v uvozovkách záměrně, neboť „svého“ máte jen ta dvě procenta placená navíc. Ostatní tři procenta nejsou vaše až do doby výplaty. Ani ke „svým“ se nedostanete dříve a navíc je musíte platit dokud vyděláváte než odejdete do penze. To jen aby to bylo jasné.

O výhodách a nevýhodách penzijní reformy bylo napsáno mnoho podle toho zda jde o odpůrce nebo zastánce. Málokdo však zmiňuje ještě jedno a to riziko politické. Se všemi riziky mohu počítat, mohu je nějak eliminovat či rozložit nebo je mohu pominout a pak se mohu divit. S politickým rizikem neuděláte zhola nic. To je zvláště podmínkách českého státu nevyzpytatelné a velmi riskantní.

Ladislav Blažek

Co je bailout?

Asi nikoho nepřekvapí, že tento termín není z ekonomiky. Nejčastěji se překládá jako vytáhnout z nesnází. Avšak původní význam pocházející z námořnictví znamená vylévat vodu z podpalubí. Všechny významy a překlady znamenají jedno, přímou pomoc a v případě ekonomiky je to přímá pomoc penězi. A to může být ve dvou variantách. Jednak přímá finanční injekce a jednak odpuštění části nějakého závazku např. vůči rodičům, vůči důchodovému účtu státního rozpočtu nebo vůči zdravotnímu účtu ve zdravotní pojišťovně.

V rodině vytahuje příbuzenstvo své potomky z nesnází často. Dokud to jde. Dokud rodiče ekonomicky aktivní jsou toho schopni. Dokud rodiče mají určité rezervy, které jsou ochotni poskytnout svým potomkům na záchranu. Zpravidla bez požadavku vrácení. Nejdřív za rozbité okno. Později za nesplatitelný dluh jako záchrana před exekucí. Proč to rodiče dělají? Jsou to jejich děti! Věří, že se polepší. Doufají, že nastane obrat v jejich chování a jednání. Znají své děti. Znají je opravdu? Nejsou zaslepení opičí láskou? Jak to vnímá ten, který pomoc nepotřebuje, a tudíž ji nedostane? Možná, že ji ani neočekává, ale jak to vnímá? Proč on a ne já. Tak on se nesnaží, na co sáhnul to pokazil a ještě mu pořád dávají peníze. Má to cenu se snažit? No aspoň pro vlastní klid. Nejsem na nikom závislý a nic neočekávám. Vždy si pomohu sám.

Ve společnosti to mohou dělat třeba charity. Pomáhají z nesnází, ale jen v malém rozsahu svých možností. Proč to dělají? Ze sociálních důvodů! Co na to společnost? Potřební pomoc potřebují. Někdo přispěje a někomu je to jedno.

V ekomonice to mohu udělat banky. Vytahuje banka své nebo klienty jiné banky z nesnází tím, že jim dá peníze? Ne! Když banka poskytne peníze, tak ne bez nároku na odměnu. Banky půjčují za určitých přesně daných pravidel. Když má někdo potíže, půjčí mu? A půjčí mu opět a opět? Ne banky to neudělají! Každého prověřují, než mu půjčí. Každému nepůjčují. Každá má stanovený limit kam až a za kolik může jít. Mají nastavená pravidla dané ekonomickými zákonitostmi a zákony té které země, či pravidly centrální banky.

Ve státě to dělá kdo? Stát! Kdo je stát? Kdo je její představitel? Vláda? Prezident? Centrální banka? Ve státě se to dělá. Tak kdo a proč? Co k tomu vede státy? Zodpovědnost za občany své země? Rodiče dávají svoje peníze svým dětem. Charity peníze, které od někoho dostali potřebným a víc dát nemohou. Banky nedávají, ale půjčují cizí peníze. Státy rozdávají nikoliv svoje peníze, ale peníze daňových poplatníků, tedy těch, kterým chtějí pomoci. A ekonomové se přou, zda je to správné či nikoliv a jaké to bude mít dopady na budoucnost, ekonomickou i sociální. Politici se přou podle toho, jakého jsou ekonomického nebo sociální přesvědčení. Jaká je cena záchrany velkého podniku v nesnázích? Je to jen cena poskytnutého obnosu nebo je to něco víc? Vrátí se někdy finanční injekce zpátky? Formou sociálního klidu? Opětovnou privatizací státní firmy? Prodejem oživeného podniku na trhu? Dojde ke kýžené stabilizaci ekonomiky? Zlepší se likvidita jen krátkodobě nebo i dlouhodobě? Dojde k okamžité úlevě před hrozbou následných bankrotů a sociálních nepokojů.

Vždy to sebou nese určitá úskalí. Že to není ekonomicky čisté, bude jasné téměř každému. A z toho vyplývají další důsledky. Ekonomický chaos. Proč někomu pomáhat a jinému ne? Nepovede to ke spoléhání se na stát? Nezpůsobí to firemní nezodpovědnost?  Kde je hranice pomoci komu ano a komu už ne. Ten má malé problémy a ten velké a tudíž s větším dopadem do společnosti. Nenastává tím privatizace zisků a následné socializaci ztrát? A co morálka? Nevznikne tak prostor pro lobbing a korupci? Někdy se pomoc v nesnázích označuje jako příbuzenský kapitalismus. Ekonomická nerovnost vznikne určitě. Někdo se musí snažit zachránit sám a někomu někdo pomůže.

Tak to je bailout!

Ladislav Blažek

Plastická operace osvobozuje…

Opravdu! Plastická operace osvobozuje člověka od finanční závislosti. Nemám na mysli její cenu, která spíše osvobozuje od spousty peněz. Mám na mysli jinou plastickou operaci. Vezmete nůžky a uděláte střih. Proč? Protože vás osvobodí. Je to tak jednoduché. Ovšem pak přijde to těžké období se s tím vyrovnat. Hezky pěkně to doplatit. Najednou to asi nepůjde, ale postupně se vám to jistě povede. Nebude to hned, ale za nějaký čas budete svobodnější. Nevěříte? Zkuste to. Vezměte svou kreditní kartu a přestřihněte ji! Hned teď! Administrativně zrušit v bance jí můžete daleko později. Jen ji přestřihněte, ať vás neláká ji používat. Ono totiž, když část splatíte, a neprovedete plastickou operaci své karty, tak budete mít nutkání ji opět použít. I když bude schovaná v šuplíku, tak jí časem vytáhnete a použijete. Nevěříte? Zkuste to! A nakonec jí stejně přestřihnete, protože budete chtít být svobodnější. Kreditní kartu po plastické operaci vám žádný obchodník nevezme. Z bankomatu na ní peníze nevyberete. Zboží s ní nezaplatíte. Je nepoužitelná! A časem se vám podaří ji splatit. Ani v bance ji přestřiženou chtít nebudou. Tak co zkusíte to? Máte na to? Chcete být svobodnější?

Ladislav Blažek